Gymnázium Budějovická

Salamanca - říjen 2017

Naposledy upraveno , Renata Trnková


1. den - Sobota

Sobotní ráno, sluníčko pomalu stoupá na oblohu a my se postupně scházíme na pražském letišti. Všichni plni očekávání a většina z nás ještě poněkud rozespalá, protože balila do pozdních večerních hodin. Letíme sice jen na týden, ale i tak mají mnozí z nás lodní kufry. Obavy před odbavením naštěstí nikdo mít nemusí, všichni jsme se 'vešli'. Naše letadlo odlétá na čas a my se nemůžeme dočkat. Cesta proběhla hladce a když jsme vylezli z útrob letadla, já šťastná, že jsem živá a Matyáš znuděný příliš poklidnou cestou, setkali jsme se s našimi průvodci, kteří měli naše týdenní dobrodružství v rukou: Paco a Radka. Kufry skládáme do autobusu a vyrážíme směr Ávila. Dostáváme úvítací tašky se studentskými průkazy, plánky města, průvodci po Salamance a programy.

První zastávku máme v Ávile, ve městě se zachovanými středověkými hradbami z 11. století, které byly postaveny na obranu proti Maurům. V tomto městě se též narodila Svatá Tereza z Ávily, reformátorka karmelitánského řádu.

V pozdních večerních hodinách konečně přijíždíme do Salamancy. Autobus nás vysazuje po městě a předává nás po dvou lidech našim 'rodičům'. Ti nás odvádějí do našeho domova, kde budeme celý týden spát a jíst. Španělská pohostinnost se nezapře.

2. den - Neděle

Přecpaní ješte z vydatné večeře a naplněni k prasknutí snídaní se vydáváme do srdce Salamancy, města, které pro nás skýtalo nepoznané příběhy, budovy, lidi... V půl jedenácté 'ráno' máme sraz na Plaza Mayor, hlavním náměstí. Nestačíme se ani pořádně nadechnout a už nám Paco vypráví celou historii tohoto náměstí, ne-li celého Španělska. Provádí nás celou Salamancou a informace na nás nestačí chrlit. My je spíš nestačíme pobírat.

Navštěvujeme například architektonicky zajímavý dům Casa de las Conchas, jehož fasádu zdobí mušle. Podle legend se pod jednou z mušlí ukrývá zlatá mince nebo dokonce drahocenné šperky.

Dozvěděli jsme se spoustu historických informací a teď je na nás, abychom Salamancu prozkoumali sami. Domů se vracíme v půl desáté, kdy nám dají 'španělské maminky' večeři (dřív se tu zásadně nejí) a my se pomalu ukládáme ke spánku.

3. den - Pondělí

Dnešek se nese v poněkud méně euforické náladě, čeká nás totiž první vyučovací den. Sraz máme opět na Plaza Mayor, Paco s Radkou nás odvádí do školy TíaTula, kam budeme týden chodit na hodiny španělštiny. Jsme rozděleni do skupin podle 'naší úrovně', znovu dostáváme vítací tašky, v nich jsou ale již učební materiály. Sluníčko svítí, teplota stoupá a my se začínáme učit.

Ve škole jsme naštěstí jen 4 hodiny, kvůli polednímu vedru bychom více hodin nejspíš nevydrželi, a každý jdeme domů na oběd.

Po odpolední siestě máme program opět s Pacem, tentokrát nás provádí historickou salamanskou Univerzitou. Popisuje nám zajímavě zdobenou fasádu, na které bychom měli najít lebku s žábou na čele. Žába znázorňuje chtíč a lebka smrt. Studenty toto spojení mělo kdysi přimět zanechat radovánek s lehkými ženami a vrhnout se do studií.

Za rok bude univerzita slavit opravdu neskutečné jubileum - 800 let. Paco nám důkladně vypráví vše o obrovských učebnách a nejzajímavější fakta o učitelích, kteří na této historické půdě vyučovali.

Říká se, že kdo na různorodé fasádě lebku s žábou najde, bude mít při studování štěstí. Za zvuku kvákajících žabiček jako suvenýrů jsme se vrhli do hledání.

Zajímavostí na fasádě katedrály je také mnoho. Nejen že na ní můžeme najít kosmonauta, ale třeba i ďáblíka, který líže zmrzlinu.

4. den - Úterý

Dnes začínáme trochu jinak. Sraz na náměstí máme opravdu brzo ráno, ještě když je teprve 9 stupňů, a vyrážíme směr střední škola Vaguada de la Palma. Jdeme se podívat přímo do hodin.

Ujali se nás sami žáci, ti nás prováděli celou školou. Ukazovali nám své třídy a zárověň nás předváděli svým spolužákům. Byli jsme pro ně taková atrakce. Těžko byste na jejich škole hledali někoho blonďatého. Chodili se na nás dívat po zástupech. Vtipné bylo, když si někdo z nich myslel, že jim nerozumíme, a začal nás komentovat přímo před námi. Zazvonil zvonek a Španělé si nás rozebrali po skupinkách do tříd.

Má první hodina s mými novými spolužáky byla filozofie. Teď už bych měl dokázat popsat jsoucno i ve španělštině.

Druhá hodina byla ovšem zajímavější. Do třídy přišla typicky vypadající Španělka, měla na sobě bílý plášť, ale učila angličtinu. Mně to tak ovšem nepřišlo. To, čím na nás mluvila, angličtina nebyla. Museli jsem se opravdu snažit, abychom rozuměli, co po nás chce. Samozřejmě založila půlku své hodiny na nás. Projektorem promítla 'mapu České republiky', kterou si před hodinou prý někde stáhla. Chtěla, abychom jí sdělili dělení naší republiky. Z hodin předmaturitních angličtin u nás jsem to měl samozřejmě nacvičené, avšak problém nastal, když jsem si její mapu pořádně prohlédl. Nejen, že její 'regiony' neměly s našimi regiony nic společného, ale města na mapě absolutně neodpovídala reálu. Když místo Plzně byl na mapě Hallstatt, řekl jsem jí, že to prostě není mapa ČR a třída vyprskla smíchy. Když nám ukázala fotky jakési směsi na talíři a tvrdila nám, že to je naše typické jídlo, to ovšem ani omylem nebylo, rozhodla se s tímto přestat. Třídu rozdělila do pěti skupin a dělali jsme poslech, za který psala body na tabuli. Její bodování bylo opravdu zvláštní. Nevím, jestli se nás snažila po tom všem potopit, ale když nám očividně ubírala body za správné odpovědi, jenž měli stejně i ostatní, nenechali jsme si to líbit. S Kájou jsme se začali bránit. Nebyla to úplně hádka, protože její lámané angličtině jsme moc nerozuměli, ale pro třídu to byl docela zážitek. Nedivím se, pro nás taky. My si na naše hodiny angličtiny u nás doma stežovat opravdu nemůžeme.

Další hodina španělské literatury byla již bez problémů.

Když jsme po třech hodinách museli školu opustit a vydat se na radnici, kde jsme měli být oficiálně přivítáni ve městě Salamanca, naši noví kamarádi nás za zpívání španělských hitovek doprovodili až na hlavní náměstí.

Večer jsme se vrátili do školy TíaTula, kde jsme se opět svědomitě učili až do půl osmé. Naštěstí ve Španělsku zapadá sluníčko později než u nás, takže jsme se domů nevraceli úplně za tmy.

5. den - Středa

Den začínáme ve škole. Jsme tu přece jen na studijním pobytu, ne na prázdninách. Díky nádhernému počasí celý týden si užíváme konec léta ve 30 stupních, zatímco u nás doma prší a teplota je poloviční.

S Pacem máme opět program na dnešní odpoledne: mýty a legendy. Ve sluncem rozpáleném městě nás provádí každou uličkou a vypráví zajímavosti, které se tu údajně děly. Navštěvujeme i sad Calista a Melibey, literárních postav. V takovém horku se vám může opravdu zatočit hlava. A když k tomu provádíte simultánní překlad, může se vám stát, že přeložíte větu bez velkého úsilí, ale kvůli onomu překladu vybuchne druhá paní profesorka nekontrolovatelně smíchy. Ano, byl to náročný den.

6. den - Čtvrtek

Po rutinním ranním setkání na Plaze Mayor míříme s Pacem a Radkou na komentovanou prohlídku Casa Lis. Dům Casa Lis postavený výrobcem aut Miguelem de Lis je nádherná stavba ze skla a železa v modernistickém stylu Art Noveau. V Salamance není tato stavba jediná, celkem jsou v tomto stylu ve městě tři stavby.

Po španělské občanské válce se majitelem domu stal Ramos Andrade. Ten sbíral dekorativní umění, což jsou velmi zajímavé lampy, hračky, obrazy nebo třeba nábytek. Ve sbírkách můžeme například nalézt malou brož vážky se všemi drahými kameny na křídlech, co si jen můžete představit, vytvořil ji René Lalique. Velkou část sbírek zaujímají však francouzské a německé panenky. Francouzské panenky znázorňují svým oblečením dobu, s nimi si děti nesměli hrát. Německé panenky sloužily právě na hraní, proto můžeme na jedné panence nalézt až tři obličeje. To proto, aby si dítě mohlo zvolit, jak se panenka právě cítí. Na některých panenkách jsou dokonce i lidské vlasy.

Po obědě jsme měli s Radkou naplánovanou kulturní soutěž. Po skupinkách jsme zjišťovali nejrůznější informace o Salamance. Na některé otázky jsme se musli ptát i místních obyvatel.

Jelikož 12. října je španělský národní svátek 'Den španělskosti', byla radnice osvícená v barvách vlajky. Všichni Španělé měli tento den volno a trávili ho se svou rodinou či přáteli, ulice byly plné.

7. den - Pátek

Dnes jdeme naposled do školy. Loučíme se s učitelkami Carmelou i Amparou, dostáváme certifikáty o absolvování kurzu a konečně máme chvilku čas na brouzdání po městě.

Večer si již všichni balíme, protože se náš pobyt blíží ke konci. Dá to práci všechno si opět zabalit, když máte nakoupeno nové oblečení, knížky, případně nové růžové lodičky; ještě že máme ty lodní kufry.

8. den - Sobota

Tentokrát již opravdu v ranních hodinách, ještě za tmy, opouštíme naše rodiny, s kufry procházíme naposledy ulicemi Salamancy a vydáváme se k autobusu. Paco nás veze zpět do Madridu, ale ještě než nás nechá odletět zpátky domů, bere nás do Museo del Prado. Komentuje jen ty 'nejdůležitější' díla, které opavdu musíme vidět. Po rychlokurzu si dáváme svačinu na trávníku před Pradem pozorujíce nové svatebčany vycházející z blízkého kostela.

Bohužel nemáme absolutně čas na žádný rozchod v hlavním městě Španělska, hlavní třídu jsme viděli pouze z oken autobusu. Vyrážíme na letiště, abychom stihli naše zpáteční letadlo.

Obavy z nadváhy našich zavazadel teď už byly opravdu oprávněné, naštěstí se opět nevyplnily. Procházíme bez problémů kontrolou a teď již jen čekáme na boarding. Náš odlet se zpozdil o hodinu, takže do Prahy přilétáme za tmy, ale v pořádku.

Byl to sice celý týden, uběhl ale velmi rychle. Zvyknout si opět na ranní vstávání do školy a ne zrovna tak pěkné počasí bylo dosti zničující. Kdybychom mohli, hned bychom se všichni vrátili zpátky.


Matyáš Demartini, Carolina García

Fotogalerie
Otevřít fotogalerii
Autor
Renata Trnková