Mexiko 2011Ačkoli exkurze pilných českých studentů do džungle mexické metropole je již za námi, neskončila úplně… Každý z nás si ji přivezl s sebou ve svých vzpomínkách a ve svém srdci. Někteří dokonce ještě dnes nachází na svých botách hlínu z Teotihuacánských pyramid, někteří prázdné papírky od mexických bonbónů.
Na Ruzyňské letiště svižným krokem míří jedenadvacet studentů a studentek, doprovázených sípajícími rodiči tahajícími těžká zavazadla. Cesta na téměř tři týdny, to už je důvod, proč si zabalit hned dva plyšové medvědy a půl skříně…
Setkávám se se svými spolucestovateli a jsme zajedno: Užijeme si to! (Byť zatím nemáme vůbec tušení, do čeho jdeme).
I přes to, že 16hodinový let nám mnohým naháněl obavy, někteří celou dobu – včetně přestupu v Paříži – prospali. Jiní byli fascinováni nepřicházejícím západem slunce (díky časovému posunu) a byli i tací, kteří našli své útočiště v bohatě zásobeném baru na palubě letounu.
Po příletu do Mexika jsme zmateně vyplňovali imigrační formuláře a pak dychtivě vpluli do příletové haly hledajíc své hostitelské rodiny. Od tohoto okamžiku jsme se stali na tři týdny občany Mexika. Již jsme se necítili jako studenti na výletě, nýbrž jsme se snažili infiltrovat mezi místní a pochytit co nejvíce z jejich každodenního života…
Zmatení z posunutého časového režimu jsme se v doprovodu našich „mexických bratrů”, jak se o sobě s oblibou hostitelé vyjadřovali, dopravili do partnerské školy – Olinca. Na tomto místě nás náležitě uvítali srdečným proslovem a jen co jsme zamáčkli slzu dojetí, vydali jsme se na naši první exkurzi, na hrad Chapultepec. Nejvyšší kopec ve městě, dříve také sídlo vladaře, nás očaroval především krásným výhledem na celé město a pak hlavně na jeho silně zmodernizovanou část plnou mrakodrapů. Kdo zaostřil do dálky, mohl vidět dvě obrovské špice vulkánů tyčících se nad městem. Díky neustálému smogu je však takřka nemožné vidět tyto obry zřetelně.
Víkendový program vždy organizovala hostitelská rodina, ale většinou jsme se nakonec se svými spolužáky a jejich Mexičany setkali na nějaké hromadné akci, například v zábavním parku či kině.
V 7:15 jsme již, jako každé následující ráno, stáli vzorně nastoupeni na pozemku školy, čekajíc věrný bručivý zvuk motoru našeho žlutého autobusu a typické zasyčení otevírajících se dveří. Dnes nás čekala návštěva mexického skvostu – pyramid v Teotihuacánu. I přes pražící slunce jsme se všichni poctivě vyškrábali na vrcholky obou hlavních pyramid (Sluneční i Měsíční) a kochali se výhledem do okolní pustiny. Zároveň to byl způsob, jak se zbavit všude přítomných obchodníků se suvenýry. Ať už byla jejich touha vydělávat jakákoli, vystoupit za obchodem na pyramidu, to se jim zdálo příliš náročné… Nutno však přiznat, že i přes původní nesympatie k těmto obchodníkům, některé dobré duše z našeho kolektivu podlehly citovému nátlaku a zakoupily nějaké ty obsidiánové obskurnosti. Však poté, co procitli ze svého filantropického záchvatu, pokoušeli se prodat právě zakoupené zboží vlastním kamarádům, nestydíc se přidat k ceně náležitou přirážku…
Abychom navázali na předešlý den, čekala nás exkurze do archeologického muzea. Celkem v pěti budovách jsou rozmístěny vykopávky mnohých starých kultur, žijících svého času na území Mexika, včetně Aztéků a Mayů. Jak se dá očekávat, nejvíce nás upoutaly kamenné desky, ke kterým bývala přivázána posvátná oběť těsně před tím, než jí vyřízli za živa srdce. Pozornost, jakou jsme věnovali slavnému aztéckému kalendáři, se vůbec nedá srovnat s dychtivostí, s níž jsme si prohlíželi onen obětní oltář…
Na toto datum připadá tzv. „Día de los muertos” (Den mrtvých, obdoba českých Dušiček), Mexiko tento den má vyhlášen jako státní svátek a o nás se opět celý den staraly hostitelské rodiny. Již na začátku našeho pobytu nás fascinovaly bohatě zdobené oltáře s motivy lebek. Nyní jsme až pochopili, co pro Mexičany znamená památka zemřelých…
Navštívili jsme výuku dětí základní školy. Byli jsme dotazování na tradice, pokrmy či velikost naší republiky, zodpovídali jsme se i ze svého zalíbení v mexických dívkách/chlapcích a byli upřímně zaskočeni otázkou, jak se česky řekne: „Zmlátím tě”.
Potom jsme se přemístili do univerzitní části města. Naskytla se nám skvělá příležitost vidět zkoušku symfonického orchestru v nejlepším koncertním sálu v zemi a pravděpodobně i celé Střední Americe.
Ve škole mezitím probíhala soutěž o nejlepší haloweenskou masku. Zúčastnilo se velmi mnoho dětí, vystupovaly nejen coby čarodějnice nebo kostry, ale sem tam se mihnul i Střihoruký Edward, Harry Potter a zcela nepochopitelně i jeden fotbalista…
Před pravidelným odjezdem autobusu jsme zavítali v Olince do tříd s mladšími dětmi. Stále v uchu oslav Día de los muertos nás obdarovali vlastnoručně vyrobenými lebkami z cukru. V rozmanitosti velikosti očí či barvy úst se hranice opravdu nekladly…
Po této milé zkušenosti jsme uháněli směrem čtvrť Coyoacán. Zde jsme náš komfortní žlutý autobus vyměnili za jeho pradědečka, vozidlo s dřevěnými lavicemi, dříve tažené koňským spřežením, noblesně označované coby „Tranvía 45”. Tranvía naštěstí nemohla dosáhnout vysoké rychlosti a proto jsme z jejich oken zběsile fotili významné stavby této čtvrti, jako dům Fridy Khalo a Diega Rivery či dokonce dům, kde dožil Lev Trockij.
Právě dům, a zároveň muzeum Fridy Khalo se stal hlavním bodem našeho programu.
Program zajistily hostitelské rodiny.
Stejně jako minulé pondělí, i dnešní program měl být o něco náročnější. Poslušně jsme se seřadili a jeden po druhém vstupovali do autobusu v očekávání dlouhé, únavné cesty a v naději, že konečně doženeme volnočasovými aktivitami vzniklý spánkový deficit. Cílovou destinací mělo být blízké městečko Cuernavaca. Tato aglomerace čítá okolo jednoho milionu obyvatel. Zde nás přivítali v místní pobočce soukromé školy Olinca. Všechny děti pro tento den měly oblečenu školní uniformu a dokonce nacvičený pochod, v čele s vlajkonošem, jehož disciplína nás mnohé vyděsila.
Společně se studenty nejvyššího ročníku jsme si prohlédli interiér školy.
Pak jsme zamířili do historického centra Cuernavaky. Stejně jako v hlavním městě, i tady nás okouzlila majestátnost katedrály.
A jelikož nám vyhládlo, autobus nás dovezl do nedalekého městečka Tepoztlánu. Na rozlehlém tržišti někteří nenasytní z nás ochutnali opraženého cvrčka.
Tohoto dne jsme se dočkali prohlídky historického centra samotného Mexico City. Autobus nás vysadil na třetím největším náměstí světa, Zócalo, které je lemováno luxusními restauracemi v nejvyšších patrech okolních budov, sídlem vlády i nejvýznamější mexickou katedrálou. Poté, co jsme si prošli přísnou bezpečnostní prověrkou, byli jsme ve vládní budově okouzleni rozlehlými malbami, tzv. muralismo, Diega Rivery, popisujícími celou mexickou historii. Od na polích pracujících Aztéků až po Emilianem Zapatou vedenou revoluci. Náš průvodce nelenil a neváhal nám povykládat o každé jedné ze znázorněných osob její originální, nicméně dlouhý, osud… Po hodině strávené hledíc upřeně na slavnou malbu, stali jsme se pravděpodobně nejzanícenějšími diváky roku.
V katedrále jsme se pak na vlastní kůži přesvědčili, že vlhká půda, pozůstatek dávného jezera, stále hýbe celým Mexiko City. Od stropu zavěšená olovnice a kamenná deska zaznamenávající její polohu napříč léty nám dokázala, že nynější sklon celé katedrály rozhodně není konečný a může se každým rokem změnit.
Zamířili jsme do čtvrti Xochimilco, kde jsme si prohlédli dům a muzeo Dolores Olmedo. Ačkoli se očekávalo že budeme okouzleni z nesmírné sbírky umění, z precizních obrazů Diega Rivery a ještě preciznějších maleb Fridy Khalo, nemluvě o luxusně vyřezávaných kusech nábytku, což jsme i byli, velkou pozornost jsme věnovali bezsrstým psům za plotem a volně se procházejícím pávům.
Pak jsme jeli autobusem o kousek dál, k bezodtokovému jezeru, taktéž jména Xochimilco. Toto „jezírko” je poslední památkou na jezero Texcoco, zabírající svého času celé území dnešního Mexico City. Zde jsme nastoupili na slavné Trajineras, barevné lodičky, a vydali se na hodinovou plavbu. Na cestě nás doprovázeli nejrůznější obchodníci s panenkami, přehozy, šperky či kyticemi, kteří neváhali – postřehnuvši loď plnou turistů – nasadit ostré tempo pádlování a přivázat se k našemu trupu.
Tentokráte však všichni úspěšně odolali… Zaplatili jsme skupince hudebníků a v rytmu jejich folklórní muziky a procítěného zpěvu skromných umělců se nechali unášet klidnou vodou zakaleného jezera. Před nástupem do autobusu a odjezdem zpět do školy jsme se ještě prošli po místním trhu, neb to byla neoddělitelná součást každého výletu.
Hlavní bod programu – mexické metro. Velkým překvapením pro nás byla absence vrchních úchytných tyčí, nízcí Mexičani zřejmě nikdy nepočítali s tím, že by vzrostlý Evropan navštívil jejich podzemní veřejnou dopravu. Další zvláštností jsou piktogramy namísto obvyklých – písemných – názvů stanic. Vysvětluje to takřka 50% negramotnost obyvatel hlavního města.
Našeho posledního mexického programu se zúčastnili i naši „mexičtí bratři” (po třech týdnech jsme už i my pochopili, že vztah mezi námi je opravdu silný). Pro tuto příležitost přistavili dokonce větší autobus, který jsme však hravě zaplnili. Náš cíl byla nejprve snídaně v Café Tacuba, jedné z nejprestižnějších mexických restaurací, a poté Museo Memoria y Tolerancia (Muzeum paměti a tolerance). Hlavní náplní tohoto muzea jsou světové genocidy, především holokaust.
Vrátili jsme se jako obvykle krátce po poledni a pomalu se připravovali na večerní program. Ve škole totiž pořádali tradiční každoroční Talent show a požádali i nás, abychom předvedli nějaké vystoupení, které by dětem přiblížilo Českou republiku. Po několika skutečných pěveckých talentech a rockových kapelách, přišli čeští studenti s nesmrtelnou mazurkou a státní hymnou. Právě hymna sklidila největší úspěch a my si dlouho užívali hlasitého potlesku.
Den našeho odletu. Sešli jsme se všichni na letišti a nikomu nebylo moc do smíchu. Ani Čechům, ani Mexičanům. Loučili jsme se všichni se svými rodinami, se svými kamarády, někteří dokonce se svými láskami…
Každý z nás odjížděl s pocitem, že v Mexiku zůstali přátelé nabízející, kdykoliv bude potřeba, druhý domov.
Teotiuacán México
Museum de Antropología México
fiesta de disfrases México
casa azul México
ofrenda en casa azul México
casa azul México
Cuernavaca Olinca México
Cuernavaca México
comida Tepoztlán México
Catedral Zocalo México
mexico en el tiempo Templo Mayor México
Templo Mayor México
Mariachi Xochimilco México
